Do roku 2035 může Česko potřebovat přibližně 35 tisíc nových pobytových míst pro dlouhodobou péči. Ještě obtížnější otázka ale zní: kdo v nich bude pracovat? A pokud profesionální péče nebude dostupná, velká část odpovědnosti zůstane na rodinách.
Začíná to často nenápadně.
Máma zapomene vypnout sporák. Táta upadne v koupelně a po návratu z nemocnice už nezvládne schody. Rodič, který ještě před několika měsíci žil samostatně, začne potřebovat pomoc s hygienou, jídlem, léky nebo běžným pohybem po bytě.
A v jedné české rodině zazní otázka, na kterou se velmi špatně odpovídá:
Kdo se o něj postará?
Dcera, která chodí do práce? Syn žijící sto kilometrů daleko? Terénní služba? Soukromá pečovatelka? Domov pro seniory?
A co když nikde není místo?
To, co dnes vypadá jako individuální problém jednotlivých rodin, se během příštích let může změnit v jednu z největších společenských výzev v Česku.
Nejde přitom o vzdálenou budoucnost.
Pětina Česka už je starší 65 let
Na konci roku 2025 žilo v České republice 2,27 milionu lidí ve věku 65 a více let. Senioři tak představovali 20,8 procenta populace.
Český statistický úřad očekává, že kolem poloviny století se jejich podíl přiblíží 29 procentům. Už v roce 2040 by na každých sto dětí mladších 15 let mělo připadat více než dvě stě seniorů.
Samotný počet seniorů však není hlavním problémem. Mnoho lidí bude i ve vysokém věku dlouho soběstačných.
Rozhodující je především růst počtu lidí ve velmi vysokém věku, u nichž prudce stoupá pravděpodobnost, že budou potřebovat každodenní pomoc.
A právě tady začínají být čísla mnohem nepříjemnější.
Predikce MPSV a ÚZIS počítá při zachování současné struktury péče s tím, že by mezi roky 2024 a 2035 vzrostla potřebná kapacita pobytových služeb z přibližně 76 800 na více než 111 000 lůžek. To znamená asi 34 700 nových míst během zhruba deseti let.
Studie dlouhodobé sociální péče, kterou v roce 2026 zpracovala společnost Deloitte pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb ČR, pracuje ve svém základním scénáři s podobným řádem: zhruba 35 tisíc nových lůžek a investicí kolem 70 miliard korun do roku 2035. Reálné roční náklady systému by podle studie mohly vzrůst z přibližně 80 na 137 miliard korun.
Jenže postavit domovy je možná ta jednodušší část problému.
Budovu lze postavit. Pečovatele nevyrobíte
Nový domov pro seniory lze naprojektovat, financovat a postavit.
Do budovy lze koupit polohovací lůžka, vybavit koupelny, namontovat bezpečnostní systémy a zařídit společenské místnosti.
Jenže ráno musí někdo klientovi pomoci vstát.
Někdo ho musí umýt, obléknout, podat mu jídlo. Někdo musí sledovat jeho zdravotní stav. Někdo musí poznat, že se člověk s demencí chová jinak než obvykle. A někdo si k němu musí občas jednoduše sednout.
Právě zaměstnanci se přitom stávají jedním z největších úzkých míst celého systému.
Ještě v září 2026 upozorňovala Česká televize, že domovy pro seniory napříč republikou dál hledají pečovatele, sociální pracovníky i zdravotní sestry.
Podobnou zkušenost popisuje také Helena Franclová, jednatelka rodinné společnosti Centrin CZ, která provozuje pobytové sociální služby v Praze, Unhošti a Zruči nad Sázavou.
Firma se sociálním službám věnuje od roku 2007 a dnes podle svých údajů zaměstnává přibližně 225 lidí na hlavní pracovní poměr. Ani tak ale není získávání potřebného personálu samozřejmostí. Nejobtížněji se podle vedení dlouhodobě obsazují pozice všeobecných zdravotních sester a pracovníků v sociálních službách.
Problém přitom není jen v tom, zda zařízení splní potřebné personální minimum. V sociálních službách rozhoduje také to, zda má tým dostatečnou rezervu pro nemocnost, dovolené, směnný provoz a každodenní potřeby klientů. Když některý zaměstnanec chybí, jeho práci musí převzít ostatní. Roste jejich zátěž a ubývá čas, který mohou věnovat samotným klientům.
A právě zkušenost ze skutečného provozu ukazuje jednu věc, kterou statistika počtu lůžek nezachytí.
Nestačí mít dost lidí na papíře.
Pokud zaměstnanec chybí, jeho práci musí převzít někdo další. Roste množství směn a únava. A první věcí, která může postupně mizet, není nutně základní péče.
Je to čas.
Čas na rozhovor. Na doprovod. Na aktivizaci. Na chvíli, kdy pracovník není jen člověkem, který musí rychle dokončit další úkol.
Právě to může rozhodovat o rozdílu mezi zařízením, které svého klienta bezpečně „obslouží“, a místem, kde člověk skutečně žije.
Největší rezervní systém české péče se jmenuje rodina
Existuje zdánlivě jednoduchá odpověď: senioři přece nemusí odcházet do domovů.
A pokud to jejich zdravotní stav umožňuje, většina společnosti se pravděpodobně shodne, že možnost zůstat co nejdéle doma je správným cílem.
Jenže věta „senior má zůstat doma“ neřeší jednu podstatnou otázku:
S kým?
Česká republika už dnes spoléhá na rodiny mimořádně silně.
OECD uvádí, že více než 70 procent starších lidí v Česku, kteří potřebují pomoc, spoléhá výhradně na neformální pečující. Přibližně 19 procent lidí starších padesáti let poskytuje neformální péči alespoň jednou týdně. Dvě třetiny lidí poskytujících každodenní neformální péči tvoří ženy ve věku 35 až 64 let.
To zásadně mění pohled na celý problém.
Nedostatek sociálních služeb není pouze problém seniorů.
Je to zároveň problém jejich padesátiletých dcer a synů.
Je to problém zaměstnavatelů, protože část lidí musí kvůli péči o rodiče omezovat práci.
Je to problém důchodového systému, pokud člověk během produktivního věku přestane pracovat.
A je to problém rodinný, protože otázka, kdo se vzdá části svého života a převezme péči, může velmi rychle změnit vztahy mezi sourozenci i mezi generacemi.
Péče doma totiž není péče zdarma. Jen velkou část její ceny nevidíme ve státním rozpočtu.
Často ji platí rodina vlastním časem.
Je domov pro seniory selháním rodiny?
Právě tady se veřejná debata někdy dostává do nebezpečně jednoduchého dělení.
Na jedné straně stojí představa milující rodiny, která se o rodiče postará doma. Na druhé straně domov pro seniory, kam rodina člověka údajně „odloží“.
Reálný život je podstatně složitější.
Člověk s těžkou demencí může potřebovat dohled prakticky nepřetržitě. Imobilní senior může vyžadovat fyzickou pomoc několikrát denně. Přidat se mohou inkontinence, poruchy orientace, noční neklid nebo potřeba zdravotní péče.
V takové chvíli není otázkou pouze to, zda rodina svého blízkého miluje.
Otázkou je, zda tuto péči vůbec fyzicky, psychicky a odborně zvládne.
Ministerstvo práce ostatně ve své reakci na studii dlouhodobé péče samo zdůrazňuje, že stárnutí populace nebude možné řešit jediným typem služby. Budoucí systém má stát současně na domácí, komunitní i pobytové péči, lepším propojení zdravotní a sociální oblasti a větší podpoře rodinných pečujících.
Spor „doma, nebo v domově“ tak možná míří vedle.
Potřebovat budeme obojí.
Člověk, ne lůžko
Centrin CZ vstupoval do sociálních služeb v roce 2007. Podle Heleny Franclové bylo tehdy postavení soukromého poskytovatele výrazně méně obvyklé než dnes. Za téměř dvacet let se podle ní dramaticky změnila legislativa, kontrola, nároky na dokumentaci i očekávání rodin.
Jedna věc se ale nezměnila.
„Pro nás sociální služby nejsou pouze podnikáním. Je to práce, se kterou jsme spojili velkou část svého života. V našich zařízeních žijeme každý den a máme osobní odpovědnost za to, jak naše domovy fungují a jak se v nich naši klienti cítí,“ říká Franclová.
Právě slovo lidé se při debatě o budoucnosti sociálních služeb vrací stále znovu.
Česko může spočítat počet potřebných lůžek.
Může spočítat investice.
Může nakreslit mapu zařízení.
Může změnit dotační systém.
Podstatně hůř se ale plánuje, kde během několika let vezmeme tisíce lidí ochotných pracovat ve fyzicky i psychicky náročném oboru, na směny, o víkendech a svátcích.
A nejde pouze o mzdu.
Pracovníci potřebují fungující týmy, vedení, vzdělávání a pracovní prostředí, ve kterém je dlouhodobě možné takovou práci vykonávat. Podle zkušenosti Centrinu je zásadní také to, jak je nový člověk do práce uveden, zda má během prvních měsíců oporu a zda před sebou vidí možnost profesního rozvoje.
To může znít jako běžná personální politika.
V sociálních službách má ale personální politika přímý dopad na klienta.
Když odejde účetní, může se některá administrativa odložit.
Když na směně chybí člověk, který má pomoci imobilnímu seniorovi vstát z postele, péči na pondělí přesunout nelze.
Důstojné stáří bude něco stát
Vedle lidí přichází druhá nepříjemná otázka: peníze.
Od moderních pobytových služeb očekáváme stále více. Více soukromí. Méně vícelůžkových pokojů. Kvalitnější vybavení. Dostatek personálu. Bezpečnost. Aktivizační programy. Zdravotní péči.
Všechno jsou to legitimní požadavky.
Jenže každý z nich něco stojí.
Centrin ve svých podkladech uvádí, že každoročně investuje do rekonstrukcí a zvyšování kvality zařízení částky v řádu milionů korun a zároveň splácí úvěry spojené s budovami. Firma současně popisuje nejistotu, kterou poskytovatelům přináší každoroční rozhodování o výši a načasování veřejné podpory.
Tento problém přesahuje jednu společnost.
Pokud má Česko během několika let významně zvýšit kapacity, bude muset odpovědět nejen na otázku, kolik péče chceme, ale také kdo ji zaplatí.
Stát?
Kraje a obce?
Klienti?
Rodiny?
Soukromí investoři?
Pravděpodobně půjde o kombinaci více zdrojů.
Politicky mnohem pohodlnější je totiž slíbit důstojné stáří než vysvětlit jeho skutečnou cenu.
Rok 2035 není sci-fi
V debatách o demografii má rok 2035 jednu nevýhodu.
Zní vzdáleně.
Ve skutečnosti je za necelých devět let.
Domov, který má v roce 2035 přijímat klienty, musí někdo naplánovat, povolit, financovat a postavit výrazně dříve.
Sestra nebo pracovník v sociálních službách, který tam má v roce 2035 pracovat, musí existovat také.
A rodiny, kterých se to bude týkat, už dnes žijí své běžné životy.
Chodí do zaměstnání, platí hypotéky, vychovávají děti a možná vůbec netuší, že za několik let budou současně organizovat péči o vlastního rodiče.
Právě proto není stárnutí pouze tématem ministerstva práce, domovů seniorů nebo zdravotnictví.
Je to téma pracovního trhu.
Veřejných rozpočtů.
Bydlení.
Rodinných vztahů.
A nakonec každého člověka, který bude mít štěstí dožít se vysokého věku.
Skutečný nedostatek možná nebude v postelích
Česká republika ještě může postavit desítky tisíc nových míst.
Může rozšířit terénní péči.
Může přidat peníze.
Může digitalizovat systém a změnit pravidla financování.
Existuje ale zdroj, který se vytváří mnohem pomaleji než budovy a rozpočty.
Čas druhého člověka.
Člověka, který přijde ráno pomoci vstát.
Člověka, který podá léky.
Člověka, který si všimne změny zdravotního stavu.
Člověka, který vydrží desátou otázku klienta s demencí.
A někdy člověka, který si prostě na pět minut sedne vedle někoho, kdo už téměř nikoho jiného nemá.
Debata o budoucnosti péče proto nemůže skončit u otázky, kolik nových domovů postavíme.
Měla by začít mnohem nepříjemnější otázkou:
Až naši rodiče – nebo jednou my sami – přestaneme zvládat běžný život bez pomoci, bude vůbec někdo, kdo se o nás postará?
Box o odborníkovi
Helena Franclová stojí v čele rodinné společnosti Centrin CZ, která se sociálním službám věnuje už téměř dvacet let. Za tu dobu vybudovala spolu se svou rodinou stabilní zázemí pro stovky klientů a tým přibližně 225 zaměstnanců v Praze, Unhošti a Zruči nad Sázavou. Sociální služby zná nejen z pohledu managementu, ale především z každodenní praxe – od personálních problémů a financování přes provoz zařízení až po otázku, jak skloubit ekonomickou udržitelnost s důstojnou a lidskou péčí. Právě dlouhodobá zkušenost z reálného provozu jí dává možnost otevřeně pojmenovávat problémy, které jsou zvenčí často vidět jen jako čísla v tabulkách. Pro Franclovou přitom sociální služby nejsou pouze oborem podnikání, ale prostředím, se kterým je její rodina profesně i osobně spojena už dvě desetiletí.
